Držím v ruce knížku, tu devátou, od ALOISE MARHOULA, takže zasvěcení už vědí, čtu knížku básní.

Po Černém pasažérovi, po mé zamilované Něha se plaší, Zamilovaném bacilu, Zvířátku Láska, po Lásce s.r.o., A někdy taky ne, po sbírce Kam jablko nespadne a po Andělovi s černým křídlem, přichází Marhoul s aktuálním názvem: w w w l i d i.

Je to knížka otazníkůplná. Ve skutečnosti je v ní 48 básní a 114 otazníků, zejména v nadpisech. K tomu asi tak jedna třetina vykřičníků, převážně v textech samotných. Básněmi sobě (i nám) klade básník řadu otázek, jsou to však otázky spíše řečnické, neboť si (i nám) Marhoul vzápětí textem básně odpovídá.

Celá básnická sbírka na mě působí tak, jako by básník tahal za Záchrannou brzdu humanity. A tahá těsně před tím, než se ten rozchechtaný koráb-vlak zvrhne ve vrak, než se zřítí do tmy, na dno, do nicoty…

Básník staví proti odlidštění, zlu, neřádu a zástupnému virtuálnímu světu zase jenom to, co sám má. Něhu, lásku a laskavý humor, někdy až dětské, ještě nezkažené oči, v jejichž panenkách se odrážejí tytéž otázky. Někdy ta prostota hraničí až s otázkami archetypálními. Nám, již padlým andělům, jsou tyto kladeny přes naivně krásné humorné vidění, skrze radost z žití. Atributy těchto básní jsou: Víra, Jemnost, Lidskost, Křehkost, Úcta k životu. A tyto atributy spíná perleťová sponka humoru. Humoru dle Aloise Marhoula.

Člověka vždy můžeme poznat podle otázek, které klade a právě tak i autora. Otázky na nás prozrazují víc, než odpovědi. Bývají různé otázky: něžné, zvídavé, blbé, dětské, směšné, závažné, důležité i zbytečné… Mám nejraději otázky originální, například – PROČ NENÍ PŠTROS MOU SESTROU?, ze strany 60. A tolik prý už básníkovi, a protože není Dáma, mohu to prozradit, tolik mu už brzy bude. A já mu přeju k těm kulatinám vše dobré. V životě i poezii, což pro Marhoula jedno jest. A také to mu přeji, aby v knížce www lidi z nakladatelství ARSCI, každý čtenář našel tu svou otázku, aby mu neunikly ani ty, které ke knize namísto doslovu napsal Jiří Žáček, k němuž, nalijme si čistého vína, chodil Lojzík do školy. Nadšeně a rád.

A nebyla bych to já, kdybych si na závěr do svého básnického kolegy nerejpla…

Básníku! Jubilante! A co…? A co dál…? Co tvoje Desátá? Umí tancovat?

Hudba už hraje…

Alena Vávrová
básnířka v dobrovolné izolaci
LOHENGRIN,
říjen 2011